Fotogalerie    |    O portálu Zlatá města    |    Inzerát zdarma    |    Jak inzerovat?    |    Kontakt


Fotogalerie

Libor Martinek: Dělání světla do všech stran. K poezii Zdeňka Křenka

Libor Martinek: Dělání světla do všech stran. K poezii Zdeňka Křenka

Dělání světla do všech stran. K poezii Zdeňka Křenka Zdeněk Křenek se narodil 2. 5. 1951 v Novém Jičíně. Dětství prožil v Suchdolu nad Odrou, školní léta v Krnově. V letech 1966-1969 se vyučil v Kovohutích Břidličná provozním elektromontérem, pak vystudoval elektrotechnickou školu v Mohelnici, kde v r. 1973 maturoval. V letech 1973-1975 pracoval jako konstruktér v Krnově. Od roku 1975 žije v Praze, kde v letech 1975-1981 pracoval jako projektant v Tesle Praha - Strašnice. Poté byl zaměstnán jako dramaturg Divadla hudby Lyry Pragensis. V roce 1991 ukončil studium oboru produkce na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V r. 1992 založil bibliofilské nakladatelství AULOS na Kosárkově nábřeží č. 1 v Praze a v r. 1994 otevřel stejnojmenné knihkupectví a galerii v Michalské ulici č. 21 na Starém Městě. Nakladatelství AULOS se soustřeďuje na vydávání bibliofilských tisků a grafiky. O kladné odezvě na ediční činnost svědčí řada ocenění v soutěži O nejkrásnější knihu roku.(1) Z. Křenek debutoval roku 1974 v Literárním měsíčníku, další příspěvky otiskl v různých novinách a časopisech (Mladá fronta, Tvorba, Mladý svět, Čs. voják, Obrana lidu, Svět práce, Naše rodina, Nová svoboda, Ostravský kulturní měsíčník), dále v almanachu Oheň (1978), je autorem poémy Berlioziana provedené v roce 1979 v pražském Divadle hudby. Překládal z německé, polské a ruské poezie, spolupracoval s Českým rozhlasem. Knižní debut Z. Křenka se odehrál v roce 1981 básnickou sbírkou Tak blízko řeči, kterou vydalo nakladatelství Profil v Ostravě. Do přírodních dějů a vzpomínek na venkovské dětství promítl svou představu i požadavek lidské vzájemnosti. Jeho poezie se zde vyznačovala nerýmovaným volným veršem s nenápadnou, avšak kultivovanou metaforikou a jemnými pointami. "Civilností, městskou scenérií i napětím mezi iluzí a realitou se hlásí k poetice Skupiny 42."(2) Sbírku ilustroval Jindřich Pileček. Křenkova básnická prvotina se dočkala poměrně příznivého přijetí literární kritikou. Jiří Svoboda svou recenzi debutu Tak blízko řeči, vydaného v ostravském nakladatelství Profil, nazval Dobře napsaná prvotina: "Můžete si ten titulek vyložit podle chuti, jen nesmíte zapomenout, že označení "dobře napsaná" je sice pochvala, ale s jistým omezením."(3) Nabízela se otázka, co bude následovat po těchto "udělaných" verších? "Křenek jakoby si sám uvědomoval uzavřenost svého debutu, jako by ho zneklidňovalo vědomí, že předkládá čtenáři sbírku, která uzavírá počáteční etapu jeho tvorby, ale neslibuje mnoho do budoucna. V jeho verších, umístěných v závěru sbírky, "ještě jsem neřekl / poslední slovo / a moje krev / dosud svědčí / pro mé třicetileté srdce / zasažené básní« vyciťujeme potřebu ujistit čtenáře (i sebe), že se nespokojí s hranicemi, které jeho sbírka stanovila. Třeba v této souvislosti dodat, že Křenek není básníkem spontánního rozběhu, není v něm slepé zaujetí těch, kteří okusili poprvé "slast" poezie, nato je příliš racionální. Přitom však je z Křenkových veršů zřejmé, že jeho vztah k poezii má hluboké kořeny, že v něm silně rezonují podněty hudební i výtvarné. Křenek píše uvážlivě, promyšleně, ale se skutečným zaujetím. Odtud i promyšlenost a vytříbenost jeho debutu, odtud i jeho kompoziční členění, odtud i jednotná ideová koncepce sbírky."(4) Jestliže obecně platí, že je v životě "něco za něco", v poezii toto pořekadlo platí dvojnásob: "Křenkova solidnost, spolehlivost, která se projevila pozitivně na jeho verších, má však jednu nevýhodu, Křenek staví na prověřených hodnotách, jeho volba tématu i způsob, jak se s ním vyrovnává, je tradiční, v současné poezii už příliš vykořistěný."(5) Ostravský kritik se také věnuje tematice Křenkovy prvotiny a základní lyrické situaci veršů: "Jak naznačuje název a potom takřka každá báseň sbírky, je základním tématem Křenkovy poezie "zrod" básně. Nevadí, že jednou vzývá slovo, zdůrazňuje potřebu promluvit, že podruhé hledá ve slovu prostředek komunikace (nejen se světem kolem něho, ale s generacemi, které už tu byly před ním). Stav tvoření, to není jen "takové malé trnutí pod jazykem", to je i nutnost a povinnost vykoupit se ve svém životě, vyslovit slovo "tak, aby proniklo marností tohoto světa", a to je proces, který je vlastní člověku vždycky, v jeho základních vztazích k nejbližším lidem, k lásce, k přírodě. Potřeba poezie je silnější než smrt; odtud Křenkova víra, že i "ticho si zasteskne Mozartovou touhou po hudbě", báseň zůstává, "napsaná v závrati vlastní krve přeroste ticho o hlavu a trvá dál...". Tedy: poezie je nesmrtelná, svým životem, svými činy vtiskujeme do ní své stopy, jedině díky jí přetrváváme, žijeme, zanecháváme po sobě dědictví. Jistě, nebudeme upírat autorovi víru, která představuje jednu ze základních pravd; je to obecně platná zkušenost. Křenek se této obecné pravdy nezalekl, chopil se jí naopak jako svého hlavního tématu."(6) V tvůrčí činnosti, v umění vůbec, se platí i za smělost, s jakou se autor tématu zmocnil. Křenek "za takovou odvahu však také platí; jeho verše se podřizují až bezvýhradně ideovému záměru, někdy na to doplácejí tím, že sklouzávají do polohy vyznání, trochu nadneseného "Slova se nezříkám / a mlčením se nevykoupím. / S bezmocí smířený / dobývám věty v kameni. / V závrati bezesných nocí / myšlenky plaché / pramení".(7) Rovněž výhradní zaměření autora na jedno téma, jemuž jsou podřízeny všechny složky sbírky básní, má svá úskalí - monotematičnost: "Soustředění k jednomu tématu vedlo u Křenka k jisté jednotvárnosti, projevuje se to volbou výrazových prostředků, Křenek často opakuje stejná slova, stejné výrazy (všimněte si jen, jak často a v jakých souvislostech užívá slova dozrává nebo zraje), opakují se i scenérie, jeho krajina patří podzimu, což samozřejmě není nedostatek, evokace jeho dětství vychází z realit už dávno propadlých času, máme dojem, že jsou spíše přejaté než autorem zažité. A vůbec: nejzdařilejší je asi oddíl III., v němž autor uložil svoje milostné verše, aspoň to dokazují básně jako Ptačí řeč, netrpělivost, Eurydika, Slíbené něžnosti aj. Tady cítíme naléhavost smyslového prožitku, tu se Křenek osvobozuje ze své ukázněnosti, napětí chvíle je určující, zatlačuje do pozadí všechny dobré úmysly a záměry "netrpělivost visí na niti / a chvěje se / kdesi v závětří".(8) Jiří Svoboda, který učinil v Ostravském kulturním měsíčníku několik velmi dobře míněných kritických poznámek ke sbírce, byl Křenkovým debutem nicméně výrazně upoután. Vypovídá o tom i závěrečné hodnocení prvotiny: "Křenek bezděčně určuje požadavek, který klademe na jeho příští tvorbu, když na konci sbírky kategoricky prohlašuje: "Pravda však bývá skryta jak zakuklený motýl". Nezbývá než vyslovit nyní přání, aby se vydal za touto"zakuklenou" pravdou, ale ne tradičními cestami, aby se nebál opustit cesty a cestičky v poezii už tolikrát před ním jinými básníky vyšlapané."(9) Zdeněk Gerych v Literárním měsíčníku posuzuje debut z hlediska axiologického. "Jednotícím činitelem Křenkova hodnotového systému je vnímání času ve smyslu nepřetržité aktivity celých generací - básník je pamětí rodu i krajiny: "v zemské kůře / zaoraná historie předků / dýchá / jak zadělaný kvásek / v hlíně /.../ - hluboko v polích, / kde jednou vzklíčím"(Senoseč)."(10) Touto mytizací času a prostoru nám zároveň připomíná jihomoravského Jana Skácela.(11) Podle kritika je kontrapunktem k této časové rovině rytmus přírodního dění - v jeho ročních cyklech tkví zkušenost zániku i nového rodu: "Prastaré slunce / v jádrech ukryté / ulehne do trávy. / Napřesrok ze země / znovu povstane /.../ probudí mízu / v kořenech, / jablka ve kmeni"(Letokruh). Gerych si všímá, že v mnoha básních se Křenek navrací do dětství, k matce, prarodičům a ještě dál, ale zároveň jím promlouvají i ti ještě nenarození - všechny spojuje Křenkova krajina, tato země. Báseň je "ospravedlněním v přezrálé paměti", je přehodnocením nahromaděné životní zkušenosti, poselstvím, které "v něčí duši začne růst". Podle recenzenta se Křenek snaží, aby jeho slovo mělo nadčasovou platnost, proto se několikrát vrací k tématu geneze básnické výpovědi (např. v básních Můj život, Tak blízko řeči), která nevznikne snadno, chce-li zůstat trvalou stopou v proudu času. Kritik se v závěru recenze staví ke Křenkově debutu poněkud rezervovaně: "Autorova prvotina je tedy celkem přehlednou koncepcí světa, zkoumáme-li však jednotlivé básně jako výpovědi o dílčích jevech, konkrétních situacích a pocitech, zjišťujeme, že jsou leckdy přestylizované, málo srozumitelné. Je to překvapivé zjištění, neboť Křenkovy elementární stavební prvky - obrazy - jsou přesné a působivé. Jejich účinek je však oslabován a zamlžován řetězením, které vede snaha o harmonické či idylické vyústění básně."(12) Z. Gerych má za to, že časté návraty do dětství, prosvětlené vzpomínkami na matku, vytvářející citovou harmonii a jistoty domova, jsou pro autora zdrojem katarze a modelem hodnotové celistvosti, který se pak snaží najít i v současných tématech. Ta se však takové harmonizaci vzpírají. V expozici básně Eurydika například nalezneme zárodek vážného konfliktu: "Vynášeli jsme ze sebe / tu vinu / jak z otrávených studní / černou hlínu," očekáváme jeho řešení, ale marně. Místo odpovědi se autor uteče k abstraktnímu, smířlivému motivu "míjení": "Jestli se /.../ slovem minu, / za městem / zakopem ten hřích." Podobným únikovým způsobem, který se snaží "ukonejšit" dotírající otázky a obrousit rozpory - jak se domnívá se Gerych - užívá Křenek i v dalších významově nejednoznačných motivech, například v motivu těžce nacházeného (přibližovaného) slova, slova setrvávajícího v ústech, v motivech bludných, neoblomných kamenů, oblázků a zkamenělých slov. "Tato okolnost přispívá k tomu, že vnímáme Křenkův svět jako enklávu klidu, harmonickou jen proto, že je uzavřena před vpádem problémů, které ji obklopují - za plotem, za humny, za obzorem."(13) Gerych uzavírá recenzi tvrzením, že Křenkovy básně nezískají trvalejší "nadčasový" rozměr, pokud obsáhnou jen minulost, budou ohlédnutím proti času, jehož proudění se z odstupu může zdát plynulé a lineární, a nevezme na vědomí jeho víření v současnosti. "V uzavřenosti Křenkova světa je autorova zranitelnost."(14) Se Zdeňkem Křenkem hovořila o básnické prvotině redaktorka Profilu Eva Sobková. Jedna z otázek se týkala básníkových překladů ze zahraničních literatur: "Víme o vás, že překládáte z cizích literatur. Mohl byste nám prozradit, které autory jste si vybral a jakou satisfakci pro vás vlastní dobrý překlad znamená?" Básníkova odpověď na otázku má svou důležitost i dnes, kdy aktuálnost Křenkova debutu poněkud vyprchala, prozrazuje totiž hodně o autorových literárních zálibách i o jeho vnitřní a tvůrčí poctivosti. "Z polské literatury to jsou Stanisław Grochowiak, Kazimierz Wierzyński, Halina Poświatowska, Tadeusz Różewicz. Z německé například Sarah Kirsch, Horst Bienek, Reiner Kunze. Ve všech případech jde o autory mně velmi blízké. Jejich básně (15) mi dodávají sílu třeba ve chvílích, když sám nevím kudy kam. Možnost přečíst si báseň v originále je dobrá z mnoha důvodů. Ale bylo by to přece jen málo. Vždyť čtenář nemá vždy po ruce originál, případně neumí jazyk. Proto vidím práci překladatele jako velice důležitou. Navíc je jeho práce odpovědná a náročná. Mnozí z autorů už nežijí. A zde závisí už jen na překladateli, jaký dá výraz a smysl jejich textu. A konečně mohu říct, že je to práce krásná i zajímavá. Práce, která má kouzlo hledání i nacházení. To nedefinovatelné, které prožíváme, když čteme báseň."16) Další básnickou sbírku Labutě na refýži (soubor veršů z let 1983-1987) vydalo nakladatelství a vydavatelství Práce v Praze v roce 1989 s ilustracemi Vladimíra Komárka a s doslovem Jana Lukeše. "V porovnání s první sbírkou básníkův verš zprozaičtěl a stal se konkrétnějším, jako kdyby autor jen deníkově zaznamenával místa, postavy a události svého života. Ještě se tu mihne krajina dětství a mládí na severní Moravě, ale pak už sbírku vyplňují především scenérie milované a vytoužené Prahy a po ní třeba i Paříže."(17) Na Krnov vzpomíná Z. Křenek - opět poněkud skácelovsky (18) - v básni Malé zpoždění (1. a 4. strofa): "Z městské rozhledny / dosahuji k pohořím Jeseníků / sahám po kořenech / Vracím zpomalený film / Vstupné dvacet čtyři let /.../ Po stejné koleji se vracím / Několik výhybek / Překážky na trati / Nepřízeň počasí / Omluvte zpoždění / Přijeli jste do stanice Krnov."(19) Jiří Urbanec konstatuje, že zatímco dříve Křenek "tradoval svět s jistou vážností, jež se projevovala i úporným zvažováním, jakou moc a dosah má slovo, po několika letech se stal jeho vztah ke světu už zcela samozřejmý (...) s mírnou sebeironií vlastního poslání"(20). Opavský kritik srovnáním prvotiny a druhotiny hodnotí výše Křenkovu prvotinu: "Ve své první sbírce (...) přímo vzýval slova, jež mu byla jakýmsi synonymem života. (...) Jeho první sbírka, kromě reminiscencí z dětství, byla v mnoha básních jakousi "modloslužbou" nad slovem a dokonce i v básni závěrečné (Po tomto putování) neopomenul prohlásit: "Ještě jsem neřekl / poslední slovo". V roce 1981 se projevil jako člověk venkovské inspirace, chápající podmíněnost světa s jeho kamením, vodou, horou, oblázky a ptáky. Nuže, nyní řekl další slovo. Jen obraz "labutí", lehkonohých baletek, spojuje obě sbírky. (...) Ale jinak je kniha Labutě na refýži značně odlišná od jeho básnického debutu, nejen opuštěním veršové formy s pravidelnou interpunkcí a příklonem k verši zcela volnému. (...) Jeho svět je téměř zcela pražský, s odbočkami do jižních Čech a do Paříže. Ale jsou to většinou jakoby fotografické momentky (včetně jisté statičnosti), jakési miniaturní žánrové obrázky (...). Dobře a inteligentně viděné, ale někdy bez vnitřního napětí, jež by mělo doprovázet poutavou báseň. (...) Pokud chce Křenek "Nalačno / dělat světlo / do všech čtyř stran", jak deklaruje v básni Teď nebo nikdy, musí propříště být k sobě přísnější, nespokojovat se jen běžným průměrem výraziva a pouhým fotografováním. Jinak jeho poezie bude jen blikat, nikoli svítit."(21) Zdeněk Křenek nejen jako básník, ale i jako profesionální vydavatel bibliofilií spolupracuje s předními českými výtvarníky. Jeho poezie prozrazuje nejen výtvarné cítění, jak o tom vypovídá celá řada metafor ("ptám se, / co zůstává, / když listy naposled zpyšní barvou"; Co zůstává /22/), ale i cit pro hudbu, pro rytmus a melodičnost verše. Zajímalo nás proto, zda Křenkova poema Berlioziana byla psána s cílem napodobit hudební kompozici, určitou hudební formu, popřípadě jestli básník usiloval o nějaké jiné hudební souvislosti kromě titulu či obsahu a tématu ve vztahu k Berliozovi. Třeba Nezval píše v dopise nakladateli o Edisonovi, že báseň je stavbou přísná sonáta a že hudebník tu přísnou formu tam najde.(23) V Křenkově případě nešlo o slovesnou variantu hudební kompozice v poezii jako u Nezvala, spíše o volné spojení autorova textu s dramatickou symfonií Hectora Berlioze Romeo a Julie, která básníka svého času okouzlila stejně jako skladatelův život.(24) Uvádíme (s autorovým svolením) dosud nepublikovanou ukázku několika strof z Berlioziany: A hudba? Jen ona jediná má právo nezmlknout, má právo říkat, jako Médea: "Já samotná a to je dosti!" Hectore Berliozi, rytíři Čestné legie, kdo ví, co zbude z nás, až zazní zvon, až přijde čas. V klášteře Voršilek, o nešporách snesl se z kůru žalm In exitu Izrael, pod kůži proniká a ještě hloub. Co je to za hudbu, varhaníku? Co je to za cestu, osude? Jež nutí člověka, jak k hoře nepřístupné jít, jež neponechá v duši klid a lidem křídla dává, nutí do letu a prostor překonává to nezměrné tajemné štěstí. Ach, ano, příteli, moci se rozlétnout až k nebesům a zpívat. Jde o čas zaslíbený, jde o dluh mezi nebem a zemí. Kdo koho pozná, kdo koho změní, vteřino neúprosná! Láska nebo hudba? V práci na poemě Křenka podporoval tehdejší šéf Divadla hudby Milan Friedl a určitou roli v tom také sehrála také autorova úspěšná snaha napsat rozsáhlejší literární útvar, jakým je poéma.(25) Jak jsme již uvedli, Divadlo hudby Berliozianu uvedlo ve svém repertoáru v listopadu 1979.(26) Osobnost Zdeňka Křenka, jehož knihkupectví a galerie AULOS téměř symbolicky sídlí v domě U Zlatého půlkola, kde vydával první svazky České expedice proslulý vydavatel Matěj Václav Kramerius, dobře vystihl Jan Lukeš: "(...) jeho představa krásné knihy je však oproštěna od všeho antikvárního a staromilského. Duchem současné a živé texty mají v jeho pojetí dostat stejně současné a živé provedení výtvarné, grafické i řemeslné, a kniha se tak má stát uceleným literárně-výtvarným artefaktem. (...) Své vlastní umělecké ambice transponoval do práce pro druhé, aniž by přitom ztratil to, co dělá člověka tvůrcem: cit a vědomí sounáležitosti se světem."(27) Libor Martinek Poznámky: 1. Podrobněji viz stránky knihkupectví a galerie Aulos: [http://www.aulos.cz/vystavy.html; 1. 5. 2008] 2. MÁLKOVÁ Iva - URBANOVÁ Svatava, Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945-2000). Olomouc - Ostrava: Votobia - Ústav pro regionální studia FF OU, 2001, s. 150. Podrobnější bibliografii autora neuvádíme, není ostatně obsažena ani v autorově hesle. 3. SVOBODA Jiří, Dobře napsaná prvotina, Ostravský kulturní měsíčník, 1981, č. 6, s. 14. 4. Tamtéž. 5. Tamtéž. 6. Tamtéž. 7. Tamtéž. 8. Tamtéž. 9. Tamtéž. 10. GERYCH Zdeněk, Literární měsíčník, 1982, č. 7, s. 159. 11. Srov. názor Zdeňka Kožmína: "(...) jsme nablízku prostoru a času mýtu. Tento paradox je o to větší, že celý Skácelův čas a prostor je nám darován jakoby na dlani. Všecko je tu blizoučko. I dávno je na dosah. I nekonečno. Ale právě tímto zvláštním hraničením, kde se nám Skácel přibližuje, je dáno i jeho vzdalování." 12. GERYCH Zdeněk, op. cit., s. 160. 13. Tamtéž. 14. Tamtéž. 15. Nutno podotknout, že nejde ve všech případech jen o básníky, Horst Bienek byl významným spisovatelem, jehož romány byly i zfilmovány, kromě toho má značný význam i pro literaturu ve Slezsku, neboť z tohoto regionu (zejména z Katovic a také Gliwic, kde se narodil) čerpal inspiraci. 16. -es- [Eva Sobková] Rozhovor před prvotinou, Ostravský kulturní měsíčník, 1981, č. 10, s. 11. 17. LUKEŠ Jan, Láska jako zákon. In: Křenek Zdeněk, Labutě na refýži. Praha: Práce, 1989, s. 77. 18. Srov. Skácelovu báseň Malá nádraží s motivem smutku z dospělosti: Vždycky jsme malinko smutní / na malých nádražích, / kde nikdo nečeká /.../. Z. Kožmín o ní říká: "Jsme tu zároveň přítomni v archetypální situaci gesta i v životním příběhu tesknoty a vykupujícího poznání." (KOŽMÍN, op. cit., s. 63-64.) 19. KŘENEK Zdeněk, Labutě na refýži. Praha: Práce, 1989, s. 17. 20. URBANEC Jiří, Dělat světlo, Tvar, 1990, č. 6, s. 14. 21. Tamtéž. 22. KŘENEK Zdeněk, Co zůstává. In: Oheň. Almanach mladých tvůrců nakladatelství Profil. Ostrava: Profil, 1978, s. 52. 23. Viz dopis určený nakladateli dr. R. Škeříkovi, jenž nebyl odeslán. Posmrtně byl zveřejněn v časopise Kultura 1962, č. 13, s. 3 (pod nadpisem V. Nezval o svém Edisonovi). Dopis s názvem O Edisonovi byl přetištěn podle strojopisu uloženého v PNP v XXIV. svazku Díla Vítězslava Nezvala (Manifesty, eseje a kritické projevy z poetismu. 1921 - 1930), Milan Blahynka (ed.), Praha: Čs. spisovatel, 1967, s. 135-138, poznámka editora na s. 533. 24. Z polské poezie bychom mohli připomenout inspiraci Schubertovou skladbou Zimní cesta v poezii Stanisława Barańczaka apod., příkladů ze zahraniční literatury by se dalo najít daleko víc. 25. Nezval inspirován Berliozem napsal také slovní doprovod k jeho Fantastické symfonii. Nezvalova rozměrná báseň Fantastická symfonie vyšla samostatně knižně jako bibliofilský tisk Památníku národního písemnictví v roce 1963 s ilustracemi Jiřího Trnky a je dostupná i ve XXIII. svazku Díla Vítězslava Nezvala (Hry, rozhlasové hry a libreta), Milan Blahynka (ed.), Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 115-123; editorův komentář o vzniku a publikaci tohoto Nezvalova díla na s. 418-419. 26. Cílem našeho příspěvku nebylo odpovědět na další nabízející se otázku, proč francouzský romantický skladatel 19. století inspiroval dva různé české básníky ve dvou rozdílných dobách a situacích 20. století i na podotázku: proč Nezvala inspirovala Berliozova Fantastická symfonie, proč Křenka symfonie Romeo a Julie? To by byl námět na další samostatnou studii nikoli z hlediska vztahu literatury a hudby, ale v opačném gardu: hudby v literatuře (k tomu srov. koncepce intermediálních vztahů Stevena P. Schera). Nedomníváme se, že by Křenek afirmativně či polemicky reagoval na Nezvalův básnický text, ostatně šlo o inspiraci dvěma různými hudebními skladbami, byť jednoho autora, což úvahy o genetické souvislosti vzniku Křenkovy poémy v návaznosti na Nezvalovu báseň předem vylučuje, nebo že by Křenek vědomě stavěl své pojetí Berliozovy hudby proti či v souhlase s Nezvalovým pojetím. Jedině kdybychom se drželi laciné zásady, že vše souvisí se vším. 27. Cit. podle: Nakladatel Zdeněk Křenek [http://www.aulos.cz/zdenek_krenek.html; 1. 5. 2008]. Copyright, 2012, by Libor Martinek

Prohlížet fotogalerii »


Počasí
Praha

In-počasí


České květiny - online květinářství

Zlatá města © 2018 V 16 zlatých městech našeho portálu najdete celkem 589 inzerátů v 98 kategoriích.

Zlatá města ... to nejlepší z českých měst

www.zlatebrno.cz  |  www.zlateceskebudejovice.cz  |  www.zlatyceskykrumlov.cz  |  www.zlatedomazlice.cz  |  www.zlatefrantiskovylazne.cz  |  www.zlatyhradeckralove.cz  |  www.zlatycheb.cz  |  www.zlatekarlovyvary.cz  |  www.zlatyliberec.cz  |  www.zlatemarianskelazne.cz  |  www.zlataolomouc.cz  |  www.zlataostrava.cz  |  www.zlatepardubice.cz  |  www.zlataplzen.cz  |  www.zlatajepraha.cz  |  www.zlateznojmo.cz

Květiny, kytice, dárkové poukazyDoručování květin a dárků

webdesign Vendys graphics